pátek 20. dubna 2018

I. a II. STUPEŇ

Tak jakže to bylo s mým studiem?
Naštěstí už mám dospělé děti,
 a tak vím, že je to už nijak špatně neovlivní.
Pokud to budou číst děti jiné,
tak ať to prosím berou jako poučení,
či odstrašující příklad:o).
...
Základní školu a její první stupeň jsem absolvovala 
s naprostým nadšením a velikou oddaností.
Já, narozená na Silvestra, jsem se do školy neskutečně těšila.
Nastoupila jsem do ní vlastně skoro o půl roku dříve.
A proč?
Do naší školy se chodilo pěšky .
Docela daleko.
Kdybych šla do školy tak, jak jsem správně měla jít,
tak bych chodila z naší vesnice sama.
O rok dříve jsem chodila společně se sedmi dětmi.
Vzpomínám, že jsem tehdy musela dělat zkoušky.
Psychologické testy.
To si samozřejmě nepamatuji,
ale střípky mé paměti mi říkají, že mi dali panenku
a ptali se mě, jak bych ji oblékla na zimu 
a jak na léto.
No a protože já byla holka panenková,
tak jsem tohle zvládla levou zadní.
Přesto vstup do 1. třídy nebyl vůbec snadný.
Třída byla tehdy naplněná k prasknutí 
a nebylo už žádné místo na sezení.
Jeden chlapeček z dětského domova, jménem Zděnda,
tak strašně brečel,
že ho tehdy prý vychovatelky vzaly
a odvedly zpátky se slovy,
že on ještě rok počká.
...
Tak jsem to místo obsadila já.
Byla jsem šťastná!
...
Já, která dnes doporučuji odklady
a jsem zásadně proti předčasnému nástupu do prvních tříd,
jsem absolvovala 1. třídu s nadšením 
a rozhodně si vůbec nepamatuji,
že by mě předčasný nástup nějak poznamenal.
...
Milovala jsem naši paní učitelku,
a to se vším všudy.
Dodnes ji mám před očima.
Byla pro mě velikým vzorem
a určitě mě strašně moc ovlivnila.
...
Moc jsem si na ní cenila, že byla spravedlivá.
Krásně psala a určitě se nás snažila co nejvíce naučit.
Musela být i neskutečně trpělivá,
protože si vzpomínám,
že celé přestávky jsem postávala u jejího stolku 
a sledovala jsem, jak opravuje sešity,
pusu jsem nikdy nezavřela a pořád jí prý vyprávěla,
co všechno se dělo u nás doma.
Řekla bych, že si se mnou asi užila.
Asi jsem jí nevadila, neboť si nevzpomínám,
že by mě nějak peskovala, že jí překážím.
Měla jsem ji opravdu moc ráda,
což jsem dokázala i na konci páté třídy,
kdy jsem jí na rozloučenou darovala jedno z šesti šťěňat,
která se nám doma narodila.
Tehdy jsme měli středního pokojového pudla Kikinku.
Ta šťěňátka byla pro mě největším zážitkem 
a představte si, že mě paní učitelka s takovým dárkem nevyhodila.
Naopak si Nelinku, tak se šťěňátko jmenovalo, zamilovala.
Ještě dlouhých 15 let poté ji měla.
Občas jsem ji v Boleslavi navštěvovala a rozhodně vím,
že Nelinka byla v nejlepších rukou.
...
Na druhý stupeň jsem už dojížděla do Mladé Boleslavi.
Denně autobusem.
To tehdy byly ještě autobusy s přívěsem
a s průvodčí.
Ráda jsem sedávala buď vzadu nebo na čtyřce.
Měla jsem dost kamarádek
a ráda vzpomínám na ty časy.
...
Školu jsem měla pořád ráda,
ale rozhodně už né tolik jako dříve.
Spousta učitelů,
spousta dětí 
a já už nepostávala u paní učitelky.
Asi nám to i nedovolily.
Existovala už sborovna
a přestávky  už učitelé u nás netrávili.
...
Třídní byla učitelka češtiny
a  myslím, že nás dobře připravila.
Totéž nemůžu říct o učiteli matematiky,
který byl velmi vtipný,
ale nenaučil nás vůbec nic.
První stupeň jsem si vystačila s jednou rovnicí,
kterou mě naučil pan inženýr Novotný u nás na vesnici.
Jak já mohla udělat přijímačky na gymnázium - netuším!
..
Učitel matematiky mi říkal Ikebano.
Když šla Ikebana k tabuli,
tak vždycky dostala jedničku.
Za co, to vážně netuším.
Vím jedno, o nějakých mnohočlenech jsem neměla vůbec potuchy,
což se ukázalo poté na studiu na gymnáziu.
...
Nebyla jsem premiantkou třídy,
ale rozhodně jsem patřila k těm lepším 
a vždy jsem se snažila,
abych měla vyznamenání.
To byl můj cíl.
...
Co mě dodnes mrzí,
je to,
že jsem se víc nevěnovala jazykům.
Ruštinu jsem si na základce prokreslila.
Němčinu jsem se snažila,
ale asi málo,
protože si z ní moc nepamatuji.
Angličtina se tehdy neučila.
...
Taky mě mrzí, že jsme se rozletěli po devítce do světa
a od té doby jsme neměli žádný sraz.
...
Z II. stupně si nejvíc pamatuji 
na úžasné dvě cukrárny poblíž naší školy.
Ty byly příčinou mých podvodů.
Každý měsíc jsem dostávala peníze na stravenky.
Veřejně přiznávám, že jsem podváděla.
Stravenka stála 3 koruny
a kornoutek jen korunu jednu.
Kopeček zmrzliny stál tehdy 50 haléřů.
Takže za cenu oběda jsem si užívala v cukrárně.
Dost jsem sportovala 
a rozhodně jsem v té době netrpěla žádnou obezitou.
Kila jsem neřešila,
tlustá jsem nebyla
a všechno to sladké bylo pro mě velkým lákadlem.
Do té doby než to zjistila mamka.
Asi jsem odpovídala nejistě na její každodenní otázku:
" Co bylo k obědu?"
anebo mě někdo ze spolužáků prásknul :o).
Prasklo to a vzpomínám si,
jak jsem žebrala u staršího bráchy,
aby mi půjčil peníze na koupi stravenek,
aby to mamka nepoznala.
...
Dodnes vím, jak moc mi šlo o to,
abych své rodiče nezklamala.
Moc jsem si přála, aby na mě byli pyšní, 
aby ze mě měli radost.
.........
Dnes už jsem toho napsala až až,
a tak si střední školu nechám na další díl mého psaní.
...
Kdo dočetl až sem,
tak má výdrž 
a můj obdiv!
:o)
..
Krásný večer
a nádherný slunečný víkend.
Inka
💓
zdroj Google