JÁ A POUTĚ

Zavzpomínala jsem na své dětství...

Když jsem byla malá milovala jsem poutě . U nás bývaly každým rokem dvě. Jedna na sv. Jiří a jedna na sv. Václava..ta byla posvícenská. Na tu si dodnes pamatuji nejvíc. Chodila jsem asi do čtvrté třídy, kdy pro mě poutě dá se říct skončily. A proč? No právě. S atrakcemi(kolotoč a houpačky, střelnice) k nám jezdila rodina Kočkových. Měli krásného modrookého syna. Jmenoval se Emil. A my holky jsme se do něj přímo zamilovaly..Houpačka, kterou Emil obsluhoval, stála tenkrát 2 koruny..není to moc, ale abych tam mohla být od rána do večera a mít Emila na očích, tak tolik peněz jsem neměla. Emil však věděl, že tam být chceme a tak řekl: " Hol ky, pokud seženete nějaké ořechy, tak se můžete houpat zadarmo." Nebylo nic snažšího! Moje mamka měla na dvorku plnou bedýnku ořechů a tak jsme je s mojí kamarádkou odnesly Emilovi. Od té doby byl náš. My rozdávaly úsměvy od ucha k uchu..Teprve večer jsme slezly z houpaček a šly domů. Nebudu vám popisovat, jak se mi usínalo. Určitě jsem prousmívala celou noc. Ráno mě však úsměv přešel. Mamka řádila jako tajfun. Prý ji kolotočáři ukradli všechny ořechy, co měla na Vánoce, a že to tak rozhodně nenechá! A já musela s pravdou ven. Moc jsem si přála dostat na zadek, aby byl klid. Ale ne, mamka mě popadla za ruku a vyrazily jsme na pouť. Já si musela říct, že potřebuju ořechy zpátky. Stará Kočková po nás hodila bedýnku a mamka tam tehdy za mě nechala stovku. Od té doby jsem se poutím vyhýbala obloukem. Strašně moc jsem se styděla.Emila jsem od té doby neviděla. Naštěstí!

V dospělosti se mi díky mým dětem radost z poutí vrátila..horské dráhy se staly mým velkým adrenalinem. V Americe jsem si jich užila dosytosti. Projela jsem co se dalo..můžete se zkusit i podívat

 v příspěvky ,které jsem sdílela na youtube.com.

Snad se Vám neudělá špatně:o)