DUŠIČKY

moji milí čtenáři. čtenářky..

tak už si tak trochu připadám taky jako dušička.

Minulý týden jsem sama sobě vdýchla nový elán na psaní blogu.

Mám toho tolik!

Možná právě proto, že toho mám tolik, se věci udály, tak jak se udály.

Selhal mi počítač! ) že bych ho zavařila????

Selhal a asi i odešel...

Jeho ztráta, respektive spíš ztráta mnou nezálohovaných dat

( fotografií a všeho možného)

mě doslova vyděsila.

Naštěstí mi náš administrátor sdělil,

že je nakonec dokáže " vycucnout zpět",

a mně se rozsvítila jiskřička naděje.

Přesto to bude nějakou dobu trvat

a já tedy ještě nějakou dobu budu bez PC. 

Přiznám se vám, že bych možná mohla psát z mobilu,

ale je to pro mě noční můra!

Slova, která totiž píšu se zásluhou nějaké nechtěné T9, mění na slova mnou nenapsaná,

já je pak pracně přepisuji, škrtám křížky atd., atd...

Místo Standa( jméno mého manžela, 

se mi objevuje sranda a jiné a jiné...

Takže pokud jste to se mnou vydrželi tak dlouho,

tak mi prosím buďte věrni ještě chvíli

než obnovím spojení a zavalím vás přemírou všeho možného:o)!

...

Nedá mi ale nevzpomenout na skutečné DUŠIČKY..

Návštěva hřbitovů je jen malinkým kousíčkem vzpomínání 

na mé milované, kteří tu nemohou být.

Ve skrytu své duše věřím, že si určitě někde čtou můj blog

a radují se se mnou a že zrovna tak jako někteří z vás jsou naštvaní,

 že jsem zase nic nového nenapsala.

Tak jako já tajně doufám, že takové napojení existuje,

tak i já jsem napojená na ně.

U mytí nádobí si zpívám jako moje mamka kdysi,

když vařím nebo peču,

tak v podvědomí mám, jak by to dělala mamka

či manželova babička Máňa.

Při každém svém vyprávění vzpomenu na svého tátu, 

a říkám si, jestli jsem náhodou už něco podobného ne-li stejného nevyprávěla,

neboť to můj taťka dělal často a rád 

a my mu nikdy nedokázali říct:

" Tati, to už známe, to jsi říkal!",

neboť to vždy vyprávěl s novým zápalem a takovým nasazením,

že nám bylo líto mu kazit tu radost!

( mnohdy si říkám, zda i sem na blog za tu dobu nepíšu ty samé věci:o)).

Pokud ano, tak mi to odpusťte neb vězte,

že to dělám opravdu s láskou a s nasazením sobě vlastním:o)).

Když se občas uvelebím na chalupě venku na sluníčku na křesle,

tak vzpomínám na dědu Vendu, 

kterého si tak pamatuji z chaty v Českém ráji,

kdy už nemohl pořádně chodit.

To ale nesměly růst houby, neboť v tu dobu on ožíval

a byl schopen kvůli houbě ujít světa kraj:o)!

Znal každý strom a každý kout.

O ty stromy se vždy opíral, 

když čistil houby svým nožíkem.

Jeden strom jednou pokácely

a on se /o něj/ opřel. 

Spadl z kopce jako hruška a volal jak na lesy

a my mu běželi pomoct ho posbírat.

I v tu chvíli nejvíc myslel na houby, které se válely všude kolem.

Vidíte, Dušičky ve mně vyvolávají hlavně vzpomínky.

A ty já mám opravdu nejkrásnější, 

protože jsem ztratila ty nejmilovanější lidi.

No a teď se mi chce brečet, 

takže budu končit..

Tam nahoru do nebes posílám v dnešní den 

neskutečně moc objetí

a mami, tati byli jste nejúžasnější rodiče pod sluncem!

Pláču tu pro vás..

zdroj Google

....

Vám přeji krásný den 

a brzy určitě ...

PS: Dnes bez mé fotky, protože mi nejdou tady vložit..

Inka

💓