neděle 23. února 2020

DŘÍVE NEŽ...

napíšu poslední únorový...
Normálně se stydím a jsem na sebe naštvaná.
Až třeba jednou budou pročítat zpětně svůj blog,
tak mi vypadnou skoro dva měsíce mého života.
A že bylo o čem psát!
Bylo toho tolik
a já si vůbec nenašla čas napsat.
Kvůli psaní na blog jsem si dokonce pořídila svůj
vlastní notebook,
protože jsem doposud používala pracovní..
Já měla dokonce už i jarní prázdniny
a ani řádku jsem nenapsala.
Malou výmluvou můžou být snad vnučky,
které jsem tu měla celý týden.


Manžel je stále nemocný 
a o chalupě by se mi mohlo jen zdát.
To se mi ale nezdá,
protože se pořád kochám naším domem.
Respektive já se až tolik nekochám,
protože je pořád co dělat
a to nepíšu ještě o tom,
že přijdou hezké dny 
a já se asi nehnu ze zahrady 
a pak už se asi vůbec nehnu!! :o)

Co se ještě přihodilo?
Rozdala jsem vysvědčení, byla s vnučkami v kině,
s kamarádkou jsem byla na úžasném show s Vilmou Cibulkovou,
oslavila svůj svátek 


a asi konečně se můžu i pochlubit,
že v létě budu znova babičkou.
/ to je to velké vánoční překvapení od syna /
(rodit bude ale snacha Štěpánka :o))..)

No a pak ještě naše štěně Anie...
Každé ráno jakmile otevřu oči,
zjistím, že je větší a větší a větší a větší...


Vážně, věřte - nevěřte,
máme už skoro dvacetikilovou Anie..
/ ta normálně tloustne rychleji než já! :o))/
Ovšem musím napsat,
že je naprosto úžasná!
Spí dlouho jako já, 
je čistotná a my všichni ji milujeme.
Chci být náš pes !!!
Normálně na ni žárlím.
Manželova slova:
"Pojď se pomazlit,  pojď ke mně!" už dávno nepatří mně.
Zvykám si..zvyknu si!
(ono mi nic jiného nezbyde)
Ona je totiž tak úžasná a milá,
že jí člověk odpustí všechno..



Tak trochu si nyní žiju svůj sen..
Jsem nadšená z místa,
kde nyní žiju.
Každodenní pohled z okna 
a nádherný výhled je prostě k nezaplacené..
Nikdy mě asi nepřestane okouzlovat.

                                                                            výhled na Ještěd



výhled na Zvířetice


( nesmím se ale dívat dolů pod dům,
kde je zahrada v tak hrozném stavu,
hotová divočina - samý plevel)
I to je ale výzva!
( bude to asi boj, kdo z koho)


...
Doma si stále přivolávám jaro 
a dobrovolně přiznávám,
že po zimě už netoužím.
Snad poprvé v životě jsem v zimě neviděla kolem sebe sníh.
( nijak mi však nechyběl)
Jaro a léto by mi určitě chybělo víc!





Zatím nechci nic slibovat,
ale chci tu být častěji...
Prsty už netrpělivě čekají na své otisky 
na mé nové klávesnici..
...
Mějte se moc krásně 
a užívejte!
Inka
💓