Z OČÍ DO OČÍ

Konečně nějaký zážitek hodný zaznamenání.

Strašně moc jsem se těšila na plavbu 

na nafukovacích pneumatikách 

na řece Ichetuckhnee,

je to nádhera,

kterou si každý rok neskutečně užívám.

Člověk zmizí z civilizace

a ocitne se v lůnu divoké a ničím neupravované přírody.

Voda vás unáší 

a vy se jen a jen kocháte 

a sníte o tom,

jaké by to bylo nemít žádné starosti, povinnosti

a žít bez jakýchkoliv zásad ,

jen tak...

( což je blbost, ale proč nesnít, že?)

Tentokrát jsem chtěla udělat víc fotek,

ale zároveň se bála o mobil, že ho utopím

při svém kochání.

Manžel byl úžasný 

a řekl, že si vezmeme dvojkruh

a já si budu v klidu fotit,

zatímco on bude se mnou plout.

Co víc si přát, že?

Vydali jsme se vstříc plavbě

a úmyslně nechali odplout všechny zbývající členy naší  rodiny,

abychom si mohli nerušeně vychutnávat ten kýžený klid.

Abychom si to náležitě užili,

tak jsme pluli od břehu ke břehu

a nechali se unášet.

Normálně určená trasa trvá 1 a půl hodiny,

tak proč si ji trochu neprodloužit.

Na kmenech se vyhřívaly želvy,

kolem nás poletovaly vážky

a já fotila staré ztrouchnivělé kmeny

a stromy, které tu stojí určitě stovky let.

Jejich výška až do nebes 

a kmeny silné tak, že by je deset chlapů neobestoupilo..

Představa těch dávných věků,

kdy začaly vyrůstat..

neskutečné kouzlo...

 

až do chvíle než...

jsme se opět nechali unášet k dalšímu břehu, kde se opět odrazíme 

od nějakého kmenu 

a poplujeme dál..

jenže já viděla, jak má hlava míří ke kmenu

na kterém je omotán hnědočerný had..

Ta hrůza, kterou jsem pociťovala se nedá popsat,

když jsem se od toho kmenu odrazila, tak jsem věděla,

že o ten samý se odrazí i můj muž,

ač byl k němu zády..

Nemohla jsem skoro mluvit 

a jímala mě hrůza,

aby se ten had neotočil..

Manželovi jsem jen oznámila

haaaad....

a on, který ho neviděl se jen smál,

že prý bůhvíco jsem viděla..

Musím napsat, 

že od té chvíle jsem už vůbec nechtěla 

jezdit od břehu ke břehu..

Já se hadů vůbec nebojím,

dokonce jsem z těch, které jejich krásu i obdivují

a klidně si je budu fotit, pokud budou za sklem

a já budu v bezpečné vzdálenosti od nich.

V tuto chvíli bylo vše ale jinak.

Před námi byla ještě hodinová cesta

a já už chtěla jet jen a jen v proudu..

břeh mě už nelákal!

Přesto jsme se opět k jednomu doplavili,

vodní vír si s námi pohrál 

a my zase byli na kraji.

Normálně bych se radovala...

manžel si ze mě utahoval do chvíle

než se odrazil

a větev, která byla nad jeho hlavou se nezachvěla

a s ní i obrovský had,

kterému jsme se oba dva dívali z bezprostřední blízkosti

do očí.

On nás oba obdařil velmi rozkmitaným jazykem

a evidentně se mu narušený klid nelíbil..

Naše štěstí asi bylo,

že byl kolem té větve několikrát obmotán..

Manžel opatrně opět odrazil

a s vytřeštěným výrazem

mi sdělil,

že už mi asi věří.

...

Před námi byla ještě necelá hodina cesty..

Já fakt zažila panickou hrůzu

a kdyby mi někdo v tu chvíli nabídl,

že můžu ukončit plavbu hned,

tak to udělám. 

..

Jedno vím jistě,

hrdina manžel, už také nechtěl cestu zbytečně prodlužovat.

....

Každý rok se vždycky za ohybem řeky děsím toho, 

že tam už někde bude cesta končit.

Tentokrát jsem konec naopak očekávala

za každou zatáčkou

a cesta se zdála nekonečná.

...

Radost, když jsem konečnou uviděla,

byla veliká.

Asi jsme ale přestali vnímat proud 

a to, co jsem nechtěla

se opět stalo.

Ocitli jsme se opět u břehu,

sice jsem žádného hada neviděla,

ale kolem byl samý" žabinec" - divoké rostliny

a my v nich.

Navíc tam byl velký kmen,

o který jsme se zasekli 

a jako naschvál se vůbec nešlo odrazit.

...

Manžel se nahnul, aby vší silou rukama odpádloval

a tím mě narazil zadkem na tu kládu.

Celá naše dvou pneumatika se napružila

a než jsem se nadála,

tak manžel zmzel pod žabincem.

Tak tady chyběl už jen krokodýl, 

kterého inzerovali na začátku plavby, že se s ním člověk může potkat.

Navíc, když se manžel vynořil,

tak jen sykal bolestí s tím,

že si urval lýtko.

Moje zděšení bylo hrozné,

představa krve a krvelačných krokodýlů,

mi naháněla hrůzu.

Jak dostat manžela zpátky co nejrychleji do člunu?

Kmen byl tak kluzký,

v tu chvíli jsme už neřešili 

ani hady ani krokodýly,

ale jen to, jak ho dostat zpátky.

Byl to boj 

a jestli nás někdo pozoroval,

tak se určitě musel potrhat smíchy.

...

Přiznávám se, že když to teď celé píšu,

tak řvu smíchy taky.

Manžel nemá s lýtkem naštěstí vůbec nic, 

jen si ho narazil, 

ale i tak to muselo bolet.

...

V autě už jsme se tomu smáli a naši mladí nám doteď hada nevěří.

Myslím, že za rok zůstane řeka ICHETUCKNEE  bez nás..

Vážně nevím,

jestli si tento zážitek nenecháme rádi ujít!

...

Fotek mám spoustu a tak budu mít na co vzpomínat.

Ten den jsme měli ještě další krásný zážitek,

ale o tom až příště.

..

Mějte se moc krásně

a užívejte letních dní.

...

Inka

💓

 

PS: Tak tohle je ten krasavec  

hnědý vodní had

Není jedovatý, to jsem se o něm dočetla po té hrůze.

No uznejte, jako domácí mazlíček opravdu nevypadá!