SNÍH

 konečně jsme se dočkali.

Teda musím napsat, že nemusel zrovna začít padat 

v on line hodině matematiky..

To bylo radosti..

Přiznám se,

že bílo na zimě miluju..

Je hned větší světlo

a když člověk jde a krásně to křupe pod nohama,

tak to je pohádka..

Sníh by neměl ale do odpoledne roztát

a neměla by se z něj stát břečka..

Teď je ale večer 

a chumelí

a já se snad můžu těšit, že se vzbudím do bílého rána..

Už vidím, jak budou děti šťastné..

a jako na trní,

aby už skončilo dopolední vyučování a mohly vyrazit ven..

....

To mi připomíná moje úžasné dětství na vesnici..

Sníh jsme milovali,

už proto, že cesta do školy byla daleko rychlejší..

Cesta do školy totiž vedla z kopce 

a my si kolikrát udělali i repete

a ten kopec na taškách sjeli i dvakrát:o).

Do školy jsme přicházeli často úplně promočení 

a naše učení na tom nebylo o nic líp. 

Ve třídě tehdy stála veliká kamna

a paní učitelka nás vysvlíkla 

a posadila ke kamnům, 

ten nejmokřejší měl výhodu,

že dostal deku.

A už jsme se učili 

a paní učitelka občas přišla ke kamnům

a lopatkou přiložila.

Byl to takový nádherný obřad,

jak to uhlí padalo do kamen..

( teď jak to píšu,

tak to vypadá, že pocházím snad z první republiky :o))..

Ale bylo to úžasný..

Se školou a naší paní učitelkou jsme  chodili taky sáňkovat do zámeckého parku.

Do parku pod zámek Stránov.

Kopec to nebyl veliký,

ale byl největší a jediný v celém okolí

a saně tam krásně frčeli.

Chodili jsme tam do doby

než se stalo to neštěstí..

Vůbec mě nenapadlo,

že můj příspěvek dojde až sem,

to ale vzpomínky mě sem zavedly..

Jednoho dne v rámci tělocviku jsme se zase vypravili na kopec,

bylo po Vánocích 

a náš spolužák dostal nové sáně.

Byly to super sáně,

údajně závodní 

a ty teda frčely...

To byla rychlovka..

Jirka je ale nechtěl nikomu půjčovat 

a tak jen vyvolenci mohli jet s ním.

Na chvíli od saní odběhl

( asi se koulovat )

a v tu chvíli si jeho saně v nestřeženém okamžiku půjčila

spolužačka Olina.

Jak byla lehká,

tak saně nabraly ještě větší rychlost 

a uháněly z kopce.

Olinka je neuměla tzv. ukočírovat 

a místo aby brzdila,

tak narazila do keře..

Normálně by se asi nic moc nestalo,

keř saně zbrzdil,

ale byl to zrovna akát

a měl hodně veliké a hodně ostré trny..

A jeden ten dlouhý trn se Olince zabodl přímo do lebky.

Dodnes vidím, jak její žlutá čepice se rychle zabarvovala krví

 a jak paní učitelka byla úplně šílená

a honem nás všechny hnala nahoru do kopce.

Všichni jsme jí pomáhali táhnout ty sáně..

Olina už nevnímala

a my téměř běžely.

Doběhli jsme do zámku,

kde byl v té době dětský domov 

a odtud se volala sanitka.

( v té době byly jen pevné linky  a o nějakém mobilu si mohl člověk nechat jen zdát..

to jsme ani v největší naší fantazii netušili,

že někdy něco takového bude existovat)

Olinka se nakonec uzdravila,

měli jsme o ní veliký strach.

Řekla bych, že už ale nikdy pak nebyla tak chytrá jako předtím..

Od té doby jsme už nikdy nešli s naší paní učitelkou sáňkovat.

Dříve jsme to nechápali,

ale dnes se už vůbec paní učitelce nedivím.

Tohle je noční můra učitelek,

aby se komukoli z dětí něco stalo.

...

Tak zpátky k dnešnímu sněhu,

pozor na závodní sáně !

I když já se svou váhou bych asi neměla problém s velkou rychlostí:o).

Při mé smůle by se zarazily přes sníh až do země:o)

Není nad to vzít si na jízdu pořádný pytel:o)..

Mějte se moc krásně 

a užívejte si  sněhových radovánek.

Vaše 

Inka

💓