„Příteli mladý, ptáte se, jak žít?
To nevím, ale jedno vím: je třeba jít.
Jít blátem, bahnem, močálem,
však jít a jít,
v zoufalství srdci studeném,
přec jít.
Ať láká krov a lampy svit,
je třeba jít.
A když i cíle‘ s nedošel, tys šel!“
Bohumil Mathesius
Tak tato báseň mě provázela po celou dobu studií na gymnáziu..
Nevím proč, ale prostě mě fascinovala..
Každou hodinu jsem si ji pozorně pročítala a snila.
Snila o dalekých cestách a o tom, kam jednou v životě dojdu.
O co víc jsem četla básničku, o to méně jsem se věnovala němčině.
Němčině proto, že tato báseň visela u dveří učebny němčiny..
Často, když jsem byla v Německu, tak jsem si vzpomněla na tuto báseň a říkala si, že já si víc neopakovala slovíčka...právě v tyto chvíle by se mi hodila víc než recitace..
Ale zpátky k básničce..
Vzala jsem si z ní ponaučení
Jdu..
procházím svým životem.
a k tomu sním..
o cestách..
a přitom tolik miluji svůj domov:o))
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za Vaše milé komentáře a za Váš čas.