Před mnoha lety na Velký pátek zemřel můj úžasný a milovaný TÁTA. Vím, že tehdy bylo 10. dubna a já to dost těžce prožívala... vůbec celá jeho smrt ve mně vyvolala spoustu dalších otázek...v jednom jsem se tehdy utvrdila, že existuje něco PO...
Nevím, jestli mám celý ten příběh vyprávět, ale možná, že někomu, kdo přišel o své blízké, by to mohlo pomoci...
9. dubna , den předtím, než tatínek zemřel, jsme oba dva věděli, že smrt je moc blízko...chtěla jsem tam tehdy s ním zůstat, ale nedovolili mi to, sestry povídaly něco o etičnosti....já nechápala..přesto, když jsem odcházela jsme se moc krásně rozloučili...deset let před tatínkovou smrtí, zemřela maminka, nejlepší žena mého života, a já se s ní nestačila pořádně rozloučit..Existuje tolik slov, které jsem jí chtěla říct a nestačila jsem....bylo mi tehdy 23 .
Táta při mém odchodu říkal, že se na maminku moc těší, tak jsem po něm vzkázala, co vše jí má říct..oba jsme brečeli, ale cítili jsme jakési společné štěstí...dodnes vzpomínám na ten zvláštní pocit..
Sestra mi slíbila, že až se bude blížit konec, že mi zavolá, abych tam mohla být...Nezavolali....
Ráno kolem 6 hodiny mě probudil telefon, kde mi stroze oznámili, že táta zemřel a že si mám dojít pro věci...Po člověku zbyde černý pytel...tady se o etice nemluví...jakým způsobem ho předají? Tak to nebudu popisovat...
Šla jsem se rozloučit na pokoj, kde táta ležel. Vedle něj ležel pán, který měl mého tátu moc rád. Když jsem přišla, utěšil mě..on měl pro mě vlídná slova...řekl, že tatínek odešel v klidu...celou noc klidně spal a chvíli po probuzení vydechl naposledy...předtím však řekl 3 slova...Martičko, Jiřinko a Vlastičku...první dvě slova jsem hned pochopila..Martička byla tatínkova maminka, Jiřinka byla moje maminka, tátova manželka...ale Vlastička? Teprve po chvíli pátrání jsem zjistila, že Vlastíček byl tátův malý bráška, kterého po válce roztrhal granát....
A tehdy mi to opravdu došlo...jsou tam!..někde!...jedno kde!..prostě se shledali!... a já je jednou také znovu uvidím!!
Nejsem sice věřící,do kostela nechodím,ale mám víru v lidi kolem sebe a dnes už věřím, že je i něco PO...
a smrti se už nebojím...
Tehdy v onen Velký pátek mě můj malý syn řekl, mami, nebuď smutná, děda bude jako Ježíš a třeba v neděli vstane..Nevstal,ale zůstal v mém srdci a ve chvílích, kdy mi není zrovna nejlíp..jsou oba rodiče se mnou..
Od té doby na Velký pátek na tátu vzpomínám...tak, taťko, ahoj ..a nezlob se, nepoženu se za Vámi, je mi tu dobře, mám úžasnou rodinu, na kterou byste byli pyšní ...
Nevím, jestli mám celý ten příběh vyprávět, ale možná, že někomu, kdo přišel o své blízké, by to mohlo pomoci...
9. dubna , den předtím, než tatínek zemřel, jsme oba dva věděli, že smrt je moc blízko...chtěla jsem tam tehdy s ním zůstat, ale nedovolili mi to, sestry povídaly něco o etičnosti....já nechápala..přesto, když jsem odcházela jsme se moc krásně rozloučili...deset let před tatínkovou smrtí, zemřela maminka, nejlepší žena mého života, a já se s ní nestačila pořádně rozloučit..Existuje tolik slov, které jsem jí chtěla říct a nestačila jsem....bylo mi tehdy 23 .
Táta při mém odchodu říkal, že se na maminku moc těší, tak jsem po něm vzkázala, co vše jí má říct..oba jsme brečeli, ale cítili jsme jakési společné štěstí...dodnes vzpomínám na ten zvláštní pocit..
Sestra mi slíbila, že až se bude blížit konec, že mi zavolá, abych tam mohla být...Nezavolali....
Ráno kolem 6 hodiny mě probudil telefon, kde mi stroze oznámili, že táta zemřel a že si mám dojít pro věci...Po člověku zbyde černý pytel...tady se o etice nemluví...jakým způsobem ho předají? Tak to nebudu popisovat...
Šla jsem se rozloučit na pokoj, kde táta ležel. Vedle něj ležel pán, který měl mého tátu moc rád. Když jsem přišla, utěšil mě..on měl pro mě vlídná slova...řekl, že tatínek odešel v klidu...celou noc klidně spal a chvíli po probuzení vydechl naposledy...předtím však řekl 3 slova...Martičko, Jiřinko a Vlastičku...první dvě slova jsem hned pochopila..Martička byla tatínkova maminka, Jiřinka byla moje maminka, tátova manželka...ale Vlastička? Teprve po chvíli pátrání jsem zjistila, že Vlastíček byl tátův malý bráška, kterého po válce roztrhal granát....
A tehdy mi to opravdu došlo...jsou tam!..někde!...jedno kde!..prostě se shledali!... a já je jednou také znovu uvidím!!
Nejsem sice věřící,do kostela nechodím,ale mám víru v lidi kolem sebe a dnes už věřím, že je i něco PO...
a smrti se už nebojím...
Tehdy v onen Velký pátek mě můj malý syn řekl, mami, nebuď smutná, děda bude jako Ježíš a třeba v neděli vstane..Nevstal,ale zůstal v mém srdci a ve chvílích, kdy mi není zrovna nejlíp..jsou oba rodiče se mnou..
Od té doby na Velký pátek na tátu vzpomínám...tak, taťko, ahoj ..a nezlob se, nepoženu se za Vámi, je mi tu dobře, mám úžasnou rodinu, na kterou byste byli pyšní ...
Ale jednou se shledáme....
Páááá a pusu oběma...Vaše Inka
PS: A starejte se nám dobře o naši Eny..snad Vám dělá radost, tak jako nás tady obšťastňovala skoro 12 let svého života...je to nejlepší pes, jakého jsme Vám mohli poslat..
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za Vaše milé komentáře a za Váš čas.