MOJI POMOCNÍCI

 tak trochu na ponouknutí Alenky, 

vám ukážu mé pomocníky z pracovny.

Nejdříve začnu s razidlem písmenek,

které používám už dlouho 

a hlavně často.

Cokoli potřebuji označit,

tak si vyrazím.

Zpočátku mi vadilo,

že chybí u písmen háčky,

ale už jsem si zvykla.

Kdyby měl někdo zájem o koupi,

tak může koupit i tady. 

Dymo štítkovač

a takto si všechno popisuji...

Kromě černé barvy pásky se dá pořídit i červená a modrá, zlatá, hnědá, růžová..

no prostě výběr barviček je veliký..

Co je fajn, tak že se dají do strojku koupit náplně

a hned po vyražení se dá proužek nalepit,

protože jedna strana je lepící.

Písmo není nijak zdobené,

ale mě se tato jednoduchost líbí.

Práce s ním je velmi snadní a  líbí se  i vnučkám, 

které se vyrazily svá jména na věci do školy.

Jak se vám líbí takto jednoduché popisky?

...

Zítra ukážu další vychytávku z mé pracovny. 

Mějte krásný den

a opatrujte se!

Inka

💓

VLOČKY

 hned na začátku musím napsat,

že jsem opravdu nevěděla,

jak snadno lze vyfotit sněhové vločky.

To, že je každá jiná, tak to vím,

ale že stačí mobil a svit sluníčka,

občas si lehnout do sněhu 

a pak už jen hledat ty správné vločky.

Inspirovala mě vlastně Věrka,

která jednu takovou fotku s vločkou zveřejnila

na svém blogu.

A tady jsou ty moje..

Vločky sněhu

- cítím něhu...

💓

🌞

Jakmile venku svítí sluníčko,

tak mi vůbec nevadí,

že venku mrzne až praští.

A to musím napsat,

že čím jsem starší,

tak tím méně mám zimu ráda.

Letos jsem ji ale vzala na milost,

protože ten sníh je

tááááák krásnej...:o)!¨

a tato krása mi přistála na bundě..

 

KÁMOŠI

 Tentokrát se bude jednat o psí příspěvek.

Jak určitě víte před rokem jsme si pořídili kamarádku.

Naši Anie .

Před půl rokem si dcera pořídila kamaráda.

Baileyho..

Anie a Bailey jsou kámoši jak hrom.

Udělat fotku, kde by byli v klidu je téměř nemožné.

Oni se zbožňují a lítají spolu po zahradě.

U nich platí staré zlaté rčení:

Jednou jsi dole jednou nahoře.

:o))

Co chvíli hledáme, kdo kde má hlavu..

Obáváme se chvíle, 

kdy bychom nezjistili,

že naše Anie hárá, 

neboť Bailey je v tomto ohledu velmi zručný :o).

To, že jednou budou mít štěňátka je jasné,

ale potřebují ještě čas, nějaké výstavy 

a uchovnění. 

Oba to jsou papíráci.

O to ale nejde, jsou to prostě naše lásky. 

Anie  se k Bailyemu chová mateřsky co se týče jídla

a klidně mu nechá všechno sežrat.

A že on jí to vždycky všechno zhltne,

tak to je jasný.

Anie jí jako dáma..

hezky pomalu a klidně si i něco odloží na potom.

Bailey ne,

ten jen polyká a hltá.

Včera měli zase společné odpoledne 

a pár fotek se možná povedlo.

To byli už značně znavení..

Milujeme je a oni nás..

konečně chvíli v klidu..

tady už nemůžou..

mají se opravdu rádi..

tak tady jim to vyloženě sekne :o)))

Mějte krásnou noc

a opatrujte se.

Inka

💓

NEDĚLE

 a já od rána kmitám v kuchyni :o))..

(Jak může být neděle od slova nedělat...)

Ještě nandat cukroví,

které mám v chladné spíži..

Když pro něj vysílám manžela,

tak to komentuje slovy:

"No jo, aby měly ty tvoje prdelky všechno, viď? "

On normálně žárlí :o)!

Na vlastní děti.

Pravda je, že když mi včera říkal,

že bych mohla nandat další cukroví,

tak mě to nechalo chladnou :o)..

to bude asi tím..

Já se jednoduše těším,

že tu bude zase hlučno,

že holky budou pořád tančit,

malá Ellie bude vykřikovat

( naučila se krásně vysoké tóny a těmi všechny svolává :o),

/ asi to bude zpěvačka/

To jsem si o Aničce a Emičce myslela taky

a ač obě krásně zpívají,

tak víc je láká tanec..

....

Ty dnešní technologie je na jednu stranu rozvíjí

a na druhou kazí..

..

Jéé, to jsem chtěla napsat,

mnozí vás vědí, že moje dcera zpívá v kapele.

Bohužel od jara neměli vystoupení,

protože Covid..

Když byla Katka malá,

tak chodila zpívat a nyní to má jako svou zálibu. 

Celé dětství jsem ji chtěla dát do Lidušky na klavír nebo klidně na jiný hudební nástroj,

který by si vybrala.

Byl to boj a já nebyla důsledná a tvrdá,

a tak nakonec Katka na žádný nástroj nehrála.

Mrzelo mě to.

A když jí bylo asi 26, tak mi vlastně vyčetla,

že jsem ji nedonutila na něco hrát,

že by se jí to hodilo.

...

Letos před Vánoci jsem dostala nápad

a k Ježíšku jí koupila ukulele.

A světe div se, měla radost

a světe div se, ona hraje! 

Těší mě, že se dárek ujal..a to jsem si myslela, že bude ležet někde uložený v krabici.

....

Přijeli všichni a bylo to moc prima..

Ellinka roste jako z vody..

Už jí bylo 5 měsíců.

...

Ticho...

všichni odjeli 

a já jdu uklízet vše vánoční..

stromeček,

výzdobu

...

Bude  tu chvíli zase trochu prázdno..

...

Ne nadlouho, na zítra jsem si objednala tulipány 

:o)

Tak si užijte večer

a pěkný začátek nového týdne..

...

Vaše 

Inka

💓

POVÁNOČNÍ

 

Musím napsat, že já patřím k těm, 

kteří většinou stromek zdobí 

těsně před Vánoci 

a pak se s ním nemůžu rozloučit,

takže je u nás mnohdy 

až do Hromnic..

...

Bohužel tento rok si ho moc neužiji,

protože mi včera manžel oznámil,

že nám v pondělí přijedou dělat klimatizaci..

...

Na vysvětlenou,

už od léta předěláváme topení..

Manžel se rozhodl žít ekologicky

a tak naše topení přešlo z plynu na tepelné čerpadlo

a téměř celá střecha, kterou nám pracně zjara vyčistili,

se zaplnila fotovoltaikami..

ano na střeše máme elektrárnu.

Určitě vyprávění o trápení s tímto topením

by vydalo na celou knihu...

V nemalé ceně  za topení byla i instalace klimatizace.

No a oni právě přijedou v pondělí.

...

Potom, co mi udělali díry v celém přízemí

a pořádně neopravili,

tak mám obavu,

že v našem obýváku a kuchyni bude pěkná spoušť,

tak raději zítra.

ač nerada výzdobu sklidím.

...

Ještě dříve než se s ní úplně rozloučím,

tak dám pár fotografií na blog..

moje letošní cukroví..jak jsem nepsala blog,

tak jsem ani moc nefotila...

světýlka to je moje...

jsou všude...

vánoční společnost nám dělali naši psi...

Anie a Bailey..

chybí už jen Meggi,

ale ta tu nebyla..

to už bychom se nevešli asi do domu my ostatní.

tady je foceno, když to vůbec venku nevypadá vánočně..

Vánoční Anie..

moc z focení nadšená  nebyla: o))

Až odklidím zítra poslední ozdobičku..

tak pro mě skončí vánoční čas..

škoda ho..

....

Miluju Vánoce!

.... a nejen kvůli dárkům, které raději rozdávám než dostávám,

ale hlavně proto,

že jsme všichni spolu,

že je to takové to něžné souznění 

a spříznění duší..

že je to čas vzpomínání 

a když vidím u stromku syna s rodinou 

a dceru s rodinou,

tak jsem neskutečně šťastná.

Mám krásné a chytré děti..

Mám hodné děti..

mám rodinu, které nevadí trávit čas společně...

a za to moc děkuji!

💓💓💓💓💓💓💓

Vám přeji krásnou neděli!

PS: Ještě jsem nenapsala to hlavní,

když už u nás zítra končí ty Vánoce

a já zjistila, že mi zbyl v lednici šunkový salám

a mám brambory 

a vajíčka atd..

a taky v mrazáku klobásy a maso na řízky..,

tak si zítra na oběd uděláme vánoční večeři.

A pozvala jsem všechny

a přijedou. 

...

Tak se mějte prímově!

Jdu ještě dodělat salát..

Vaše 

Inka

💓

PS2: No vidíte, a pak si stěžuju, že dělám kuchařku...

Vždyť já to vlastně dělám moc ráda!

:o)

OVCE, PTÁCI A PES

 Dnes jsem se dívala na svůj včerejší příspěvek

a hned mě napadlo...

Všimli jste si,

jak jsou naše ovce ukázněné?

Jaká dodržují protiepidemiologická opatření,

jaké rozestupy mají?

....

Taky jsem si všimla zvláštního jevu u ptačího krmítka..

Nikdy u nás nejdou dva ptáci do krmítka..

a to není žádné malé..

vždycky je uvnitř jedna sýkorka nebo vrabec

a další čeká na dřevěném zábradlí v pořadí..

Tak si říkám, jestli je na mně tolik vidět ,

že jsem učitelka 

a budím i u zvířectva respekt:o)).

...

Jediný, kdo respekt nemá 

je můj muž 

a náš pes..

...

Ani jeden odstup nedodržuje..

Anie si ke mně občas skočí na křeslo u televize

a já pak vůbec nemůžu hýbat nohama..

A už to vůbec není malinké štěňátko.

Je to asi jako když si položíte o něco víc než půl pytle cementu na nohy.

Kdo by to ale dělal 

a proč?

Když ona ale tak krásně hřeje :o)..

...

Musím napsat, že ona si užívá života se třemi starochy...

a já jí tajně závidím..

..

Manžel má uznávaný respekt,

tak toho asi nejmíň miluje.

...

Nejvíc ze všeho asi miluje manželovu mamku,

protože u ní si může dělat naprosto všechno

a taky do ní mamka naprosto všechno nacpe.

Mamku naše Anie nepovažuje za člověka,

neustále na sebe nahoře štěkají.

Mamka leze po čtyřech 

a na posteli je víc pes než mamka.

Neskutečně ji rozmazluje a kazí.

...

Dovedete si určitě představit ty rozepře

mezi synem a matkou 

ohledně výchovy psa.

...

K nám na postel Anie nesmí,

má svůj pelech.

Nejraději by ale hupsla mezi nás.

Přesto souhlasím s manželem,

že pes by měl mít respekt z člověka

a měl by ho umět poslouchat..

..

Když ale Anie poslouchat nechce,

tak jednoduše odejde nahoru 

a tam si dělá co chce.

Když nám leze její neustálé štěkání zeshora na nervy

a manžel zakřičí, ať už toho nechá,

tak nám mamka vysvětlí( vynadá )

že jí nerozumíme

a že ony si spolu nahoře povídají a hrají.

Pes prostě mluví tím, že štěká !!

Zajímavé je,

že když si mamka nechce hrát a Anie u ní štěká,

tak na ni zařve a vyhodí ji za dveře.

...

Vždyť přece jen mluví...:o)))

...

Mě poslouchá,

ví, že mám většinou někde po kapse její malé pamlsky

a že se nehádám.

Jsem jakýmsi prostředníkem v tom našem domě..

Někdy je to k smíchu, někdy moc do smíchu není..:o))

Ono soužití maminky a syna, který už je ve věku dědy,

není úplně snadné,

když maminka vidí pořád jen toho syna ..

No určitě to mnohé znáte..:o)

Přesto tím, že já rodiče nemám,

tak bych si leckdy přála být zase tím dítětem

( možná by mě to ale brzy přešlo :o)..

...

Koukám, že od zvířátek jsem se dostala 

až k lidem..

.....

Psi a ostatní zvířata mají tu výhodu,

že nemluví..

nebo nevýhodu?

Já sama nevím..

..

Jen snad nakonec ukončím, že

někdy je 

MLČETI ZLATO 

:o)).

Přeji Vám krásný nadcházející víkend..

Vaše 

Inka

💓

SNÍH

 konečně jsme se dočkali.

Teda musím napsat, že nemusel zrovna začít padat 

v on line hodině matematiky..

To bylo radosti..

Přiznám se,

že bílo na zimě miluju..

Je hned větší světlo

a když člověk jde a krásně to křupe pod nohama,

tak to je pohádka..

Sníh by neměl ale do odpoledne roztát

a neměla by se z něj stát břečka..

Teď je ale večer 

a chumelí

a já se snad můžu těšit, že se vzbudím do bílého rána..

Už vidím, jak budou děti šťastné..

a jako na trní,

aby už skončilo dopolední vyučování a mohly vyrazit ven..

....

To mi připomíná moje úžasné dětství na vesnici..

Sníh jsme milovali,

už proto, že cesta do školy byla daleko rychlejší..

Cesta do školy totiž vedla z kopce 

a my si kolikrát udělali i repete

a ten kopec na taškách sjeli i dvakrát:o).

Do školy jsme přicházeli často úplně promočení 

a naše učení na tom nebylo o nic líp. 

Ve třídě tehdy stála veliká kamna

a paní učitelka nás vysvlíkla 

a posadila ke kamnům, 

ten nejmokřejší měl výhodu,

že dostal deku.

A už jsme se učili 

a paní učitelka občas přišla ke kamnům

a lopatkou přiložila.

Byl to takový nádherný obřad,

jak to uhlí padalo do kamen..

( teď jak to píšu,

tak to vypadá, že pocházím snad z první republiky :o))..

Ale bylo to úžasný..

Se školou a naší paní učitelkou jsme  chodili taky sáňkovat do zámeckého parku.

Do parku pod zámek Stránov.

Kopec to nebyl veliký,

ale byl největší a jediný v celém okolí

a saně tam krásně frčeli.

Chodili jsme tam do doby

než se stalo to neštěstí..

Vůbec mě nenapadlo,

že můj příspěvek dojde až sem,

to ale vzpomínky mě sem zavedly..

Jednoho dne v rámci tělocviku jsme se zase vypravili na kopec,

bylo po Vánocích 

a náš spolužák dostal nové sáně.

Byly to super sáně,

údajně závodní 

a ty teda frčely...

To byla rychlovka..

Jirka je ale nechtěl nikomu půjčovat 

a tak jen vyvolenci mohli jet s ním.

Na chvíli od saní odběhl

( asi se koulovat )

a v tu chvíli si jeho saně v nestřeženém okamžiku půjčila

spolužačka Olina.

Jak byla lehká,

tak saně nabraly ještě větší rychlost 

a uháněly z kopce.

Olinka je neuměla tzv. ukočírovat 

a místo aby brzdila,

tak narazila do keře..

Normálně by se asi nic moc nestalo,

keř saně zbrzdil,

ale byl to zrovna akát

a měl hodně veliké a hodně ostré trny..

A jeden ten dlouhý trn se Olince zabodl přímo do lebky.

Dodnes vidím, jak její žlutá čepice se rychle zabarvovala krví

 a jak paní učitelka byla úplně šílená

a honem nás všechny hnala nahoru do kopce.

Všichni jsme jí pomáhali táhnout ty sáně..

Olina už nevnímala

a my téměř běžely.

Doběhli jsme do zámku,

kde byl v té době dětský domov 

a odtud se volala sanitka.

( v té době byly jen pevné linky  a o nějakém mobilu si mohl člověk nechat jen zdát..

to jsme ani v největší naší fantazii netušili,

že někdy něco takového bude existovat)

Olinka se nakonec uzdravila,

měli jsme o ní veliký strach.

Řekla bych, že už ale nikdy pak nebyla tak chytrá jako předtím..

Od té doby jsme už nikdy nešli s naší paní učitelkou sáňkovat.

Dříve jsme to nechápali,

ale dnes se už vůbec paní učitelce nedivím.

Tohle je noční můra učitelek,

aby se komukoli z dětí něco stalo.

...

Tak zpátky k dnešnímu sněhu,

pozor na závodní sáně !

I když já se svou váhou bych asi neměla problém s velkou rychlostí:o).

Při mé smůle by se zarazily přes sníh až do země:o)

Není nad to vzít si na jízdu pořádný pytel:o)..

Mějte se moc krásně 

a užívejte si  sněhových radovánek.

Vaše 

Inka

💓

SRDCE

na pravém místě

má mnoho lidí.

 V této době o to víc vyplouvají napovrch lidské povahy.

Zjišťuji, že kolem sebe mám spoustu lidí,

kteří si zaslouží veliký obdiv. 

Tak předně moje bývalá mladá a krásná kolegyňka Terezka,

která je na mateřské dovolené

a která veškerý svůj volný čas věnuje šití roušek. 

Ušila jich už tolik a věnovala spoustě organizací,

všude tam, kde bylo třeba

a pak taky naplnila svůj plot

a denně ho doplňuje.

Když jdete kolem, vždycky na něm nějakou roušku najdete.

Kromě toho všeho mi půjčila šicí stroj

a já chtěla být jako ona.

Jak už jsem psala, chci vám napsat o své nešikovnosti..

Už jsem pár roušek sice ušila, ale....

týden jsem bojovala se strojem,

spodní nit mě nechtěla vůbec poslouchat.

Když už chtěla, tak se mi zase zlomila jehla..

Pak už stroj fungoval,

ale nefungovala jsem já.

Prostě to pořádně neumím!

Roušky můžeme používat jen my,

rodina,

ale nevzdávám to a já to prostě dám

a budu se zlepšovat.

...

Další o kom chci napsat je můj kolega Kája.

Je to prima kluk, tělocvikář,

ale srdce má snad hned dvě a obě na pravém místě.

Zorganizoval a sehnal velkou spoustu počítačů

 a věnoval je dětem, které neměly doma přístup k počítači.

Zakoupil i připojení k internetu, aby se děti mohly učit na počítači.

Měla jsem tu možnost s ním předat hned dva počítače.

Tolik radosti v očích romských holčiček, 

které k nám začaly chodit do školy, si neumíte představit. 

 Byla to dávka pozitivity na dlouhou dobu.

Nainstaloval jim programy, webové stránky, které používáme 

a ony je používají , píší a spolupracují.

Je to takový malý zázrak.

Takových počítačů už rozdal hodně.

Kromě toho pomáhá v nemocnici,

je skromný, milý

a já před ním smekám..

...

Jsem šťastná, že mám kolem sebe lidi, 

co pomáhají..

i mně :o)

jedna maminka, když jsem se zmínila, tak mi přivezla kvasnice...:o)

S rodiči svých dětí si píšu

a  mám pocit, že jsme si často mnohem blíž..

Musím napsat, že mám úžasné rodiče mých školních dětí 

a moc si vážím jejich práce..

Vím, že to nemají lehké,

ale dávají to..

...

Mějte se moc hezky a všichni, kteří se doma učíte se svými dětmi,

držím palce, ať to zvládáte..

a když to nepůjde, 

tak ono se to taky nezblázní..

my to pak dáme..:o)

Zdraví je ale pro nás všechny strašně důležité..

Tak se moc opatrujte!

Inka

💓

DŘÍVE NEŽ...

napíšu poslední únorový...

Normálně se stydím a jsem na sebe naštvaná.

Až třeba jednou budou pročítat zpětně svůj blog,

tak mi vypadnou skoro dva měsíce mého života.

A že bylo o čem psát!

Bylo toho tolik

a já si vůbec nenašla čas napsat.

Kvůli psaní na blog jsem si dokonce pořídila svůj

vlastní notebook,

protože jsem doposud používala pracovní..

Já měla dokonce už i jarní prázdniny

a ani řádku jsem nenapsala.

Malou výmluvou můžou být snad vnučky,

které jsem tu měla celý týden.

Manžel je stále nemocný 

a o chalupě by se mi mohlo jen zdát.

To se mi ale nezdá,

protože se pořád kochám naším domem.

Respektive já se až tolik nekochám,

protože je pořád co dělat

a to nepíšu ještě o tom,

že přijdou hezké dny 

a já se asi nehnu ze zahrady 

a pak už se asi vůbec nehnu!! :o)

Co se ještě přihodilo?

Rozdala jsem vysvědčení, byla s vnučkami v kině,

s kamarádkou jsem byla na úžasném show s Vilmou Cibulkovou,

oslavila svůj svátek 

a asi konečně se můžu i pochlubit,

že v létě budu znova babičkou.

/ to je to velké vánoční překvapení od syna /

(rodit bude ale snacha Štěpánka :o))..)

No a pak ještě naše štěně Anie...

Každé ráno jakmile otevřu oči,

zjistím, že je větší a větší a větší a větší...

Vážně, věřte - nevěřte,

máme už skoro dvacetikilovou Anie..

/ ta normálně tloustne rychleji než já! :o))/

Ovšem musím napsat,

že je naprosto úžasná!

Spí dlouho jako já, 

je čistotná a my všichni ji milujeme.

Chci být náš pes !!!

Normálně na ni žárlím.

Manželova slova:

"Pojď se pomazlit,  pojď ke mně!" už dávno nepatří mně.

Zvykám si..zvyknu si!

(ono mi nic jiného nezbyde)

Ona je totiž tak úžasná a milá,

že jí člověk odpustí všechno..

Tak trochu si nyní žiju svůj sen..

Jsem nadšená z místa,

kde nyní žiju.

Každodenní pohled z okna 

a nádherný výhled je prostě k nezaplacené..

Nikdy mě asi nepřestane okouzlovat.

                                                                            výhled na Ještěd

výhled na Zvířetice

( nesmím se ale dívat dolů pod dům,

kde je zahrada v tak hrozném stavu,

hotová divočina - samý plevel)

I to je ale výzva!

( bude to asi boj, kdo z koho)

...

Doma si stále přivolávám jaro 

a dobrovolně přiznávám,

že po zimě už netoužím.

Snad poprvé v životě jsem v zimě neviděla kolem sebe sníh.

( nijak mi však nechyběl)

Jaro a léto by mi určitě chybělo víc!

Zatím nechci nic slibovat,

ale chci tu být častěji...

Prsty už netrpělivě čekají na své otisky 

na mé nové klávesnici..

...

Mějte se moc krásně 

a užívejte!

Inka

💓