NEŽ PŘIJDE SKLERÓZA

 :o))

Tohle prostě musím...

už proto,

že mi to přijde po čase hodně vtipný

a taky proto, že si myslím, že to mnoho z vás pobaví.

( pokud budete mít ochotu, čas a sílu to dočíst do konce)

Nechci Vás přemlouvat, ale konec bude stát za to!

...

Jak víte, tak jako mnohé( mnozí) z vás, tak moc rádi cestujeme..

Loňské jarní prázdniny

jsme prožili v Egyptě,

kde jsme si užívali teplíčka a až do posledního dne jsme měli super náladu.

Tu nám zkazila ranní snídaně 

a hlavně manželova ústní dutina. 

To ráno mu praskla korunka na spodních zubech 

a bylo po náladě.

Není divu, 

já sama bych byla úplně šílená, kdyby se mi to stalo.

Jelikož s námi na dovolené byly i vnučky,

tak málem pukly smíchy, když na ně děda vycenil zbytky svého chrupu.

....

No a následně se na jaře děly neskutečné věci..

Manželovy zuby se nedaly zachránit

a tak mu zbytek zubařka vytrhla 

a nasadila mu zubní protézu.

( ostatně na ni se vždycky těšil, prý že to bude paráda..haha)

Ono se míní,

ale život mění.

Můj muž byl naprosto nešťastný..

Zuby neseděly,

brousilo se, ale v puse to pořádně nedrželo..

Jakmile to bylo možné,

tak manžel zuby vyndal..

No a od té doby jsem měla pocit, že zuby vidím všude..

Na stole, na poličce, na umyvadle..

Nenaučil se je mít rád,

já taky ne..

...

Nastalo léto a tak jako vždy jsme odletěli na naši dalekou cestu,

za velikou louži.

Zuby pořád provizorní, nic moc držící..

i když po těch 3 měsících je už manžel vzal tak trochu na milost.

Cestu do Ameriky popisovat ani nebudu, to by bylo snad na celou knihu.

Jen ve zkratce, letěli jsme se synovou rodinkou a s našimi vnučkami.

Letadlo nám v New Yorku uletělo 

a museli jsme přespat v hotelu 

a letět až druhý den.

Ač to bylo náročné pro nás všechny, tak jsme to tak nějak zvládli.

....

Dovolenou jsme si krásně užívali,

čas ubíhal.

Mezitím se vystřídala synova rodina za rodinu dcery 

a přiletěla taky mamka.

Co budu psát,

pořád nás byl plný dům. 

Někdy je toho ale tolik,

že jsme se i s manželem těšili,

že poletíme domů dříve než ostatní

a užijeme si pár dnů sami doma a v tichu, klidu...

....

Asi jsme se neměli tolik těšit,

protože se vše odehrávalo úplně jinak než jsme chtěli..

Všechno začalo naším letem.

Odlétali jsme s Jacksonvillu a měli jsme veliké obavy, 

zda vůbec odletíme,

protože se nám do cesty vloudil nechtěný hurikán Debbi.

..

Trochu s obavami, ale přesto jsme odletěli jen s malým zpožděním.

To zpoždění nám nevadilo,  

protože jsme věděli, že v New Yorku přes který jsme letěli,

máme 7 hodin času.

Jenže....

no nebojte, do New Yorku jsme doletěli

aniž bychom měli nějaké turbolence..

prostě normální, klidný let.

Čekání v New Yorku také docela ubíhalo,

došli jsme si na jídlo a těšili se,

že za pár hodin bude naše letadlo přistávat u nás v Praze..

A už je tu zase to varování..

člověk se nemá moc těšit.

...

No nebudu to zdržovat,

už takhle je to dlouhý a ještě chvilku bude..

...

Místo 7 hodin jsme čekali 14 hodin až do 1.40 hodin v noci,

aby se na ceduli u našeho letu objev nápis 

Flight Delayed

a my s hrůzou zjistili , že byl náš let úplně zrušen..

...

Co jsme věděli, je to, že si musíme nechat tzv." přebukovat" letenky.

Než jsme se dostali do fronty, která byla k tomu určena, 

zjistili jsme, že Debbie dorazila k New Yorku je zrušeno přes 1000 letů...

Fronta byla dlouhá jak řeka Hudson ...

a my stáli a čekali...

...

Vzájemně jsme se v čekání podporovali a místo toho, abychom se střídali,

tak jsme si spolu vystáli 7 hodinovou frontu a po 8 hodině ranní 

jsme se úplně fyzicky i psychicky uondaní

dostali k přepážce,

kde na nás strašně rychlou angličtinou začala mluvit

asi už taky k smrti unavená černoška..

....

Naše angličtina není úplně z nejlepších

a tak jsem chytala každé slůvko

a pořád říkala yes, yes,

abych si až pak ověřila, kdy a kudy poletíme..

Odlétat jsme měli v úterý, nyní ve středu ráno,

jsme se měli dozvědět ortel, co nás čeká a kdy poletíme domů.

Byli jsme ochotni přijmout cokoli, 

jen abychom si už mohli někde lehnout a vyspat se.

Smířili jsme se i s představou, že budeme někde shánět hotel ..

Češi, co stáli asi 30 metrů před námi dostali let na pátek..

Náš ortel zněl 

odlet již ve středu večer!

Hurá nemusíme shánět hotel,

ale...

Nepoletíme do Prahy..

Poletíme do Paříže...tam si dáme dalších 7 hodin čekání na další let...

a co myslíte? 

No, nepoletíme do Prahy, ale do Amsterdamu,

tam si zase počkáme 3 hodinky, 

abychom konečně mohli letět do Prahy..

Vše jsme přijali s pokorou a s takovou únavou, 

že se nám podlamovali nohy..

...

Od letištního personálu jsme dostali polštářky..

Usnuli jsme na podlaze newyorského letiště..

po očku jsme hlídali zavazadla a jeden druhého..

Dvě hodiny spánku udělali své 

a my jsme byli schopni dojít na jiný terminál a koupit si něco k jídlu.

Mimochodem, díky přírodním vlivům jsme nedostali žádné " odlučné"..

Pak jsme si našli taková celkem pohodlná  křesílka

a opět jsme vytuhli tentokrát v sedě..

....

No a teď začne naše happy story..

O letu do Francie nemůžu napsat ani slovo,

vím jen to, že jsme se usadili na svá místa

a asi na místě umřeli,

protože těch téměř 9 hodin letu 

si vůbec nepamatuju..

...

Co si ale pamatuju úplně přesně a do detailu je to,

že manžel po vystoupení z letadla,

 přesně u pánských toalet zjistil,

že nemá zuby

a že mu musely vypadnout v letadle...

Hnal se zpátky,

ale mezitím už uzavřeli přístupovou cestu do letadla

a my byli rádi, že tu máme dalších 7 hodin na to,

abychom získali zuby z letadla zpět.

Proto ten můj začátek o těch zubech.

Doufám, že už je vám to všem jasný.

No a jestli mluvíme anglicky špatně,

tak francouzsky už nemluvíme vůbec..

snad kromě Mercí...

Co teď?

Tak u prvního letištního zřízence jsme nesuspěli,

myslel, že manžel potřebuje zubní ošetření 

a poslal nás do nějaké ordinace..

Začali jsme hledat něco jako ztráty a nálezy..

Mluvili jsme s každým, o kom jsme si mysleli, 

že by nám mohl pomoci..

No mluvili...:o)

spíš ukazovali, co jsme mohli..

Tolikrát na nikoho můj manžel neotevřel svou poloprázdnou pusu 

nikdy v životě..

Představte si, narazili jsme na anděla..

Do naší smrti si ho budeme pamatovat!

Nejenomže nás pochopil,

on se nám snažil i pomoct..

Běžel zavolat na nějaký dispečink a pak nás vlekl po téměř půlce letiště..

pak nás někde posadil 

a řekl,

ať čekáme..

A odjel vláčkem kamsi..

Čekali jsme dlouho,

už jsme si mysleli, že se na to vykašlal

a nechal nás tam..

Najednou přijel vláček

a z něj vyšel náš anděl s palcem nahoru 

a ukazoval na svou kapsu..

...

Pochopili jsme, že zuby jsou na světě..

jenže on je manželovi hned nedal

(asi se bál, že je zase ztratí)

Mimochodem to už jsme byli asi 50 hodin na cestě a vypadali jsme asi hrozně..

Odvedl nás přes všechna odbavovací zařízení,

 dokonce jsme díky němu všechny předběhli

a pak se s námi rozloučil.

V gumových rukavicích předal zabalené zuby..

já andělovi s láskou předala peníze, co jsme měla..

Tohle bylo opravdu hodně zasloužené dýško.

....

Jediné pozitivní na tom bylo to,

že nám to zkrátilo čekací dobu  na další let..

Takhle vypadaly moje nohy už v Paříži...

..

No  a teď jen do Amsterdamu 

a pak domů...

Po 68 hodinách jsme přistáli v Praze..

a happyend?

Zuby byly...

místo 10 dní, kdy jsme měli být sami,

jich zůstalo jen 8.

Sami jsme byli

a pořád v posteli.

...

Hmmm..ne ale tak, jak bychom si možná přáli...

Jakože covid!!

A teda pořádnej..asi z letiště, z letadla..kdo ví??

Než se vrátila manželova mamka, tak jsme se uzdravili :o))

...

Tak přiznejte se, 

kdo vydržel až do konce??

:o)))

Myslím, že na zapomenuté zuby se asi zapomenout jen tak nedá :o))

..jo a brzy budou asi implantáty bez nich to jinak nedá,

i když už nejsou provizorní...

...

Mějte se krásně 

a 

mimochodem..

na letošní jaro máme zase naplánován Egypt..

Už teď se manžel bojí o své horní :o)))..

Inka

💓