Než začnu zase úplně normálně a zvesela psát
o úplně obyčejných,
ale přesto krásných věcech,
než znovu dostanu tu správnou blogovou náladu,
tak vám musím velmi poděkovat.
Přestože jste nevěděli,
co mě bolí a tíží,
byli jste přes blog se mnou.
Cítila jsem to i na dálku.
Tolik shlédnutí mého posledního příspěvku
mi to prozradilo.
Moc Vám Všem děkuji.
...
Ve úterý a středu mi bylo hodně těžko
a negativa se střídala jedno za druhým.
Ve středu večer jsem nemohla vůbec spát
a cítila ohromnou tíži v zádech, na srdci,
takový ten pocit
jako když vám někdo nakládá
a vy cítíte, že už to nedokážete unést.
Ležela jsem vedle manžela
a poprosila ho, zda by mi nemohl říct
alespoň jednu pozitivní větu než usnu.
Dlouho bylo ticho
a pak povídá:
" No, tak teda jo,
mám tě rád!"
Nedovedete si představit ty potoky slz,
které moje oči dokázaly během chvilky vyprodukovat.
Já brečela a brečela,
nešlo to vůbec zastavit.
Manžel řekl, že kdyby to tušil,
tak to snad ani neřekl,
že teď musí vstát,
jít mi pro kapesníky
a ještě mě utěšovat.
Samozřejmě si dělal legraci.
Jak já strašně moc tu větu potřebovala slyšet!
...
Ještě úplně nejsem fit,
ale život jde dál
a jak psala Anička,
člověk si spoustu věcí uvědomí.
To, že se můžeme smát, chodit, radovat se,
ale i smutnit je dar,
co by mnozí za něj dali..
...
Moc díky
a zítra už zase začnu s kytičkou..
Bude přeci pondělí, ne?
Mějte se krásně
Inka
💓
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za Vaše milé komentáře a za Váš čas.