BOJ

 O HOLÝ ŽIVOT

tak by se dal nazvat můj další příspěvek,

i když tak trochu ( dost) přeháním.

Jak už jsem psala, 

jarní prázdniny jsme trávili v Egyptě, v jednom menším, velmi útulném, nepřelidněném hotelu

Iberotel Costa Mares.

Tento hotel je vyhledávaný pro krásnou pláž 

a hlavně protože poblíž můžete pozorovat dugongy( mořské krávy)

a také ohromné mořské želvy.

toto je jen fotka vyfocená na pláži..takhle jsem je opravdu neviděla

Korálů tu zas až tolik není, ale i tak je tu krásný podmořský svět.

...

Počasí nám přálo, ale přesto byla voda v moři poměrně chladná.

Ta krása pod vodní hladinou byla lákavá.

Jeden den jsem šla šnorchlovat, plavala jsem za mořskými želvami,

spousta barevných ryb,

když jsem se už vracela ke břehu, 

tak jsem doslova málem zakopla o ohromnou želvu,

která se doslova pásla na dně moře. 

Opravdu jsem stála vedle ní 

a pozorovala z blízkosti.

krásný zážitek

,,,,

v sobotu den před odjezdem

jsem se šla znovu potápět.

Když si nasadíte masku, 

hlavu ponoříte pod hladinu,

rázem zapomenete na svět kolem 

a necháte se unášet mořským proudem.

Přitom sledujete ten neznámý barevný svět.

Mžikem se ocitáte v ohromném akváriu 

a kocháte se barevností ryb.

Stáváte se součástí vodní říše

a to byl asi můj kámen úrazu.

Kochala jsem se tak dlouho,

že jsem zapomněla kontrolovat vzdálenost od břehu.

Najednou jsem zvedla hlavu a tak trochu se zděsila, že jsem dost daleko.

V tu chvíli mě ale volal můj zeťák, ať plavu ještě kousek, že uvidím dugonga, 

který tam právě byl. 

A já, protože jsem ho chtěla vidět, 

jsem plavala.

Jenže...

poté, co jsem se vynořila, tak se mi uvolnila trochu maska 

a začala mi do ní téct voda..

navíc se to sklo orosilo

a tak jsem sice dugonga viděla,

ale mlhavě...

navíc už měl asi dost očumování

a tak jsem viděla hlavně jeho vzdalující se zadní ploutev.

...

Musela jsem se vynořit a narovnat si masku,

do které pořád tekla voda..

no a najednou mi to všechno došlo..

pode mnou veliká hloubka

a při pohledu na pláž v dáli se mě zmocnila panika...

Navíc jsem si nevzala prášky na srdce, 

protože jsem je špatně spočítala 

a ten poslední jsem si nechala na neděli na odlet..

Klid, říkala jsem si, ale marně..

srdce bilo jako o život.

Pak jsem zahlědla zeťáka 

a ten viděl, že je asi zle..

naštěstí doplaval pro nějaký barel

a připlaval s ním ke mně,

abych se ho chytla a na chvíli si odpočinula.

To mně opravdu pomohlo.

Sice jsem hrála hrdinku,

ale měla jsem pěkně nahnáno..

pořád jsem si říkala, uklidni se..

A pak jsem se znovu rozhlédla, určila směr, kudy nejblíž ke břehu, 

potopila jsem hlavu a plavala,

plavala, plavala...

pod vodou to bušení srdce snad zní ještě hlasitěji.

Opravdového klidu se mi dostalo,

až když jsem zjistila, že špičkami dosáhnu na dno.

V tu chvíli jsem věděla, že mám vyhráno.

Uvědomila jsem si, jak jsem byla nezodpovědná

a udělat to někdo z mých dětí,

tak mu pořádně vynadám.

..

Manželovi jsem se dodnes nepřiznala, jaký jsem zažívala strach.

Naštěstí nečte můj blog, tak se to ani nedozví.

On se nepotápěl.

Jel na dovolenou už nastydlý

a nechtěl, aby mu bylo hůř.

On by mě určitě jinak zabrzdil,

kdyby plaval vedle mě.

...

Jak jsem měla strach,

tak mě vůbec ani nenapadlo, že by tam mohl být třeba žralok.

Na to jsem nestačila myslet.

Při zpáteční plavbě jsem ani neprožívala ten podmořský svět.

Vím jen, že jsem míjela nějaké rejnoky, 

ale už jsem se jimi nekochala.

Všechno dobře dopadlo a jaké z toho pro mě plyne ponaučení?

Už vím jistě, 

že je dobře stát nohama pevně na zemi.

....

Mějte krásný nový předvelikonoční týden.

Vaše Inka

💓

Mimochodem, toto jsou moje vnučky.
 Myslím, že od posledních fotek, co jsem je dávala na blog , tak poněkud povyrostly.
Aničce bude na podzim už 14 a Emičce bude brzy 11. 
Utíká to šíleně...