PÁTEK TŘINÁCTÉHO

tento příspěvek se nebude týkat Francie,

i když to, co se stalo, je pro mě nepochopitelné 

a nevstřebatelné.

......

O čem ale teď budu psát se týká mé rodiny, konkrétně mého sna.

Pátek večer..

sedím ve svém křesle na chalupě,

v ruce háček,

a užívám si představy volných dní,

když....

se ozve telefon..

Manžel ho zvedne a já slyším..

Tati,  nelekej se, měl jsem nehodu.

Chvíle, kdy se člověku zastaví srdce

a chvíle, kdy scénář, který se během mžiku odehraje, je děsivý..

...

"Neboj, nic se mi nestalo, ale přejel jsem kluka!

Hrůza!

Další chvíle zděšení..nekonečná chvíle!

..........

Naštěstí se mu nic moc nestalo, má pochroumané koleno.

Vjel mi na kole na přechodu, naštěstí jsem jel asi 30 km rychlostí

a mezi auty ho vůbec neviděl.

...

Chtěl ujet a hlavně, ať nikoho nevolám..

Neměl ani helmu.."

....

Musím napsat, že se syn zachoval duchapřítomně,

zavolal záchranku i policii 

a kluka zadržel..

Na přechodu byli i svědci, kteří počkali do příjezdu policie 

a potvrdili, že za to můj syn nemohl..

Mluvit o štěstí se v tomto případě nedá..

Syn bude mít asi před očima po celý život scénu jak z filmu..

kluka, který mu padá na kapotu, střechu a padá dolů

 a velký strach,zda žije..

.....

To, že má zdemolované auto v tu chvíli vůbec neřešil 

a popravdě ani se nezeptal, zda má nějakou šanci na náhradu škody..

To řeší až nyní, když zjistil cenu opravy a to nemalou..

Navíc nemá havarijní pojištění..¨

....

Jsou chvíle, které člověku dokáží změnit život..

......

Jinak náhody i nehody se dějí..

a syn je celý táta..

Můj manžel totiž také havaroval, kdysi, před 31 lety,

a nebudete tomu možná věřit,

ale stalo se to v pátek třináctého..

.... 

Inka