DOMOV

Tak už jsem doma!

  Děkuji všem moc za přaní na cestu.

 Cesta byla sice relativně krátká, ale neskutečně únavná.

 První let z Orlanda do New Yorku jsme měli co dělat, abychom udrželi Emičku v klidu na místě.

 Je to takový malý divoch a chvilku nevydrží v klidu..

              

                                      

Emička dostala certifikát za první let letadlem a nakonec ho dostala i Anička ,ač letěla už podruhé, protože asi smutně koukala, že ona ho nedostala..podepsal jim ho i sám kapitán letadla..tak budou mít do albumu památku.

Měli jsme radost, že letadlo letělo na čas,v New Yorku jsme měli jen  hodinu na přestup. Velké bylo naše zděšení, když v New Yorku jsme přistáli a řekli nám, že nemáme volný přistup k terminálu a že budeme rolovat letadlem po ploše, dokud nám nepovolí vstup. A tak jsme jezdili po ploše letiště sem a tam a čas utíkal. Přistavili nás až asi  10 minut před odletem našeho letadla do Prahy. Co vám budu povídat. Navíc jsme nevěděli, zda budeme na terminálu C, odkud letíme. Naštěstí jsme byli na C, museli jsme jen přejít z C70 na C78 a to už jsme z rozhlasu slyšeli, jak se snaží přečíst manželovo jméno, to už nás vyvolávali. Nestihli jsme si ani   dojít na záchod a už jsme zase seděli v letadle. To mělo ovšem zpoždění, protože někdo dal do letadla naložit zavazadlo a sám nenastoupil, tak z bezpečnostních důvodů museli zavazadlo vyložit. V letadle naše holky usnuly..jak jinak než na nás a to pro nás znamenalo po celou dobu se ani nehnout, protože bychom je vzbudili. Tak si dovedete představit, jak jsme vypadali po 8 hodinách letu. Já dopadla nejhůř. Obnovila se mi bolet páteře a neskutečné bolesti, nějaký útlak nervu, který vystřeluje bolest do nohy. Chodím jak stoletá a je mi pomalu do breku. Navíc za cestu mi opuchly nohy a nějak se nechtělo pracovat ledvinám a tak teď piju jako o život, jím hořčík na křeče v lýtku..no nic moc.

fotky z  letiště..

naše malé cestovatelky

Ale jinak jsme si dovezli z Ameriky neskutečně zážitků a fotek a já se s Vámi ráda  o ně podělím v některých dalších příspěvcích..

 Dnes jsme odjeli s manželem na chalupu a je tu tolik práce! Kytičky na mě celý měsíc nechtěly čekat a plevel už vůbec ne, tak to tu krásně zarostlo. Nepočkaly na mě ale hortenzie a kanadská borůvka, kterou jsme zasadili před odletem a syn se zeťákem  je úspěšně posekali, protože se domnívali, že je to plevel..No nic...zasadíme další..I tak klukům dík, protože kdyby neposekali kolem chalupy, tak bychom ji asi nenašli.

pelargonky přežily..hurá..

Víte na co jsem se moc těšila domů?

 Na psaní háčků a čárek, které mi v Americe moc chyběly a teď si na ně nemůžu zvyknout. Každé druhé slovo mám podtržené vlnovkou, každé slovo se z nebo y mám popletené..To jsem vůbec netušila, že za měsíc psaní si člověk tak navykne...teď na konci článku už se to ale zlepšuje:o).

Samozřejmě jsem se domů těšila i na spoustu jiných věcí.

 Nejvíc však  na syna Péťu a jeho přítelkyni Štěpánku, kteří nás i s cedulí přivítali na letišti.

Štěpánka nám udělala radost s uvítací cedulí :o)..

dala si záležet..

Těšila jsem se i na chleba a obyčejná česká jablka:o)..V Americe jsem si jedno jablko koupila. Na ochutnání..Jedno jablko v přepočtu na naše peníze stálo skoro 30 korun a navíc nemělo tu správnou chuť.
Tak jsme tam raději jedli nektarinky a broskve, které jsou zase větší a chutnější než ty u nás..

Těšila jsem se i na kytku z louky, ale moc jsem jich nenašla..je posekáno...a s mou chůzí jsem se nedostala dál než na naši louku..

Taky se těším na švestkový koláč, který zítra upeču, švestky už jsem nakoupila..

Mějte se moc krásně a přeji krásný víkend...

Inka