NAŠE MÁŇA

Jakmile otevřu tuto stránku našeho života, potřebovala bych novou kolonku,

protože o naší Máně je toho tolik na vyprávění,

že by jeden blog nestačil.

Kdo je to Máňa?

Musím napsat, že Máňa už není, ale ve vzpomínkách je stále.

Máňa byla babička mého manžela 

a my jsme ji zdědili v době, kdy se mamka odstěhovala do Ameriky.

Nejen, že se v tu dobu narodily naše děti,

přibyla i Máňa.

Mohlo by to znít jako stížnost,

ale to není stížnost, to byl život.

Leckdy úžasný, leckdy strastiplný,

ale musím napsat jediné,

na naši Máňu vzpomínáme vždy jen s láskou.

V době, kdy se manželova maminka odstěhovala bylo Máně asi 76 let.

Máňa byla čiperka a vždy si udržovala svou svěžest, nejen fyzickou, ale i duchovní 

a to opravdu do úctyhodného věku.

Máňa se totiž dožila bez 4 měsíců 102 let.

A to do 101 let byla opravdu stále "čupr" babča.

Ještě ve svých 92 sama letěla za dcerou do Ameriky

(trávila tam vždy čas od Vánoc do Velikonoc).

Jsme přesvědčeni, že i to prospělo jejímu zdraví.

Ještě chci podotknout, že naše Máňa uměla anglicky jen hellou 

a bajbaj:o)) a vystačila si:o)!

Takže, jestli se někdo mladý bojí letět do neznáma, 

ať si vezme příklad z naší Máni.

-----

Naše Máňa nade vše milovala svého syna

( už jsem o něm psala- mého gynekologa:o)

a také svého vnuka ( mého manžela)

a pak i svého pravnuka - mazlíka ( mého syna).

Měla to nějak víc zaměřeno na mužskou část rodiny.

Né, že by neměla ráda i ostatní, ale klukům tak nějak očividně nadržovala:o)!

---

Moje úplné začátky s Máňou nebyly vůbec snadné.

Považovala mě za někoho, kdo jí chce vzít něco, co miluje ona.

Horší to bylo v tom, že přece jen já si tehdy získala tak nějak větší lásku manžela

než ona lásku svého vnuka.

Jednou mě dokonce nařkla, že vůbec není jisté, zda je dítě Staníkovo. Tehdy jsem to obrečela.

Nechtěly jsme ustoupit a obě se zpočátku o přízeň manžela, vnuka, takříkajíc praly.

Zvykly jsme si po čase,

pochopily jsme, že v tomto směru není vítěze ani poražených 

a že buď spolu budeme žít a budeme se mít rády

nebo ublížíme tomu, koho obě milujeme.

Ale chvíli to vážně trvalo:o)!

---

Odnesla to například i naše chata v Českém ráji, která byla babičky 

a my na ni společně s ní, týden co týden, jezdili.

Chtěli jsme ji zkrášlit, předělat k obrazu svému,

ale ouha!

Kámen úrazu, po nakoupení barev, všemožných pomůcek, 

Máňa pravila:

" Jen přes mou mrtvolu" 

a bylo domalováno..

( asi i to byl jeden z důvodů, že jsme si nakonec pořídili chalupu na horách, 

kterou jsme si mohli zařizovat podle svého).

Chata začala chátrat, protože i s Máňou jsme začali obývat chalupu.

--

A tak se já budu ve svých vzpomínkách vracet k naší Máně,

která s námi už dva roky není,

ale která Vás určitě pobaví tak, jako bavila vždycky nás..

Vzpomenu chvíle, kdy jsme ji milovali, kdy jsme ji proklínali,

ale prostě byla naše.

----

Naše Máňa.

FOTKA Z ROKU 2002
to Máně bylo 91 let.