BONBÓN

asi před půl hodinou jsem se pořádně "zakuckala"

a v tu chvíli se mi vybavily hned dva příběhy, 

které jsem ještě nenapsala

a nad kterými se dneska už směju..

Tak tady je první z nich:

Psal se rok 2004

a začínal školní rok..

Bylo to poprvé, co jsem měla ve třídě trojčata..

Jeden kluk a dvě holky, naštěstí každé z trojčat bylo jiné,

takže i od začátku nedělalo problém rozeznat je od prvního dne.

Druhý školní den se u nás učí prvňáčci pouhé 2 hodiny.

Jedná se spíš o seznamování se třídou, školou.

Ke konci vyučování jsem dětem dala bonbón s tím, 

že si ho mají sníst až doma, protože je teď bude čekat určitě svačina.

Poté jsem chtěla děti odvést do šatny, kam si pro ně měli přijít rodiče.

Najednou ke mně přišel Kubík ( kluk z trojčat),

vypadalo to, že se mu udělalo špatně a chce se mu zvracet.

Povídám, pojď rychle ( myslela jsem, že doběhneme na záchod).

Vtom Kubík zasípal: " Bonbón"

v tu chvíli mi došlo, že nechce zvracet, ale že se dusí..

První můj instinkt mi zavelel,

"prašť ho do zad", což jsem také udělala,

v tu chvíli se na mě vrhly obě jeho sestry a začaly brečet, ať jim netluču bratříčka.

Ony neslyšely, že spolkl bonbón.

Já se nenechala odradit, poté jsem popadla Kubu a začala mu zprudka mačkat hrudník.

Ostatní děti jsem poslala nahoru k rodičům.

Na mých rukách visely holky a řvaly,

na mé vysvětlování nebraly ohledy..

Bonbón pořád nešel ven..shora, kde byla šatna na mě zakřičela jedna maminka,

já rychle vysvětlila, že se dusí..

Byla to silná, statná žena, navíc zdravotní sestra..

seběhla dolů a švihla mu takovou do zad,

až jsem se lekla..holky se vrhly na ni..

Vtom Kubík zapískal: " už leze"

a bonbón vyplivl ven.

Co budu psát, oddychla jsem si a moc.

Já už ho chtěla otočit a držet za nohy a vyklepat ho z něj..

Měla jsem pěkně nahnáno..

Holky řvaly jako když je na nože bere

a já je začala tišit až potom, co byl bonbón venku..

Odpustily mi, ale chvíli to trvalo..

Ještě další den na mě pořád zahlížely..

Já od té doby mám z bonbónů strach..

Rozhodně to byla nepříjemná zkušenost, 

která se vážně nemusí opakovat.

Dnes už se tomu jenom smějeme,

ale tehdy mi bylo pěkně ouzko.

Kuba to ještě nakonec tehdy okomentoval:

" Já za to nemůžu, když ten bonbón byl moc kluzkej!"

--

Od té doby se kluzkým bonbónům raději vyhýbám..

toto jsou přesně ty kluzký:o)..bon pari:o)

Druhý příběh někdy příště,

ten je o mně..

Musela jsem si na vlastní kůži vyzkoušet,

jaké to je, když se člověk dusí..

A závěr?

Nic moc!

tak příště..

Mějte moc krásný večer

a já už musím fandit:o))

Inka