Když už jsem začala vyprávět o manželově vojně,
tak Vás nemůžu připravit o zážitek, na který nemůžu zapomenout,
i kdybych snad měla sebevětší sklerózu.
V době, kdy byl manžel na vojně, tak se jeho maminka provdala
a odstěhovala do USA.
Kdo zažil dobu před revolucí, tak si dovede představit, co následovalo.
Z pěkného písařského postu, který měl manžel na vojně se dostal k posádce tankistů
a o nějakém pěkném umístění nemohla být ani řeč.
Asi po půl roce přiletěla mamka na návštěvu
a samozřejmě chtěla co nejdříve vidět svého syna.
Problém byl v tom, že když tu žila, tak neřídila auto, ač měla řidičák
a začala vlastně jezdit až v Americe, ale automatem, což tady nikdo neměl.
Já v té době ještě řidičák neměla.
Přesto se rozhodla, že pojede a přála si, abych jela s ní.
O jejím řidičském umění jsem věděla své,
manžel vždycky vyprávěl,
že mamka byla schopná zastavit na křižovatce a čekat 5 minut než projede povoz s koňmi:o).
Nedala jsem se odradit
(přece ji v tom nenechám)
a jela jsem s ní.
Kačku jsem pro jistotu nechala raději u mých rodičů.
Musím napsat, že jsem byla náhodou mile překvapena.
Jely jsme docela plynule, poskakovaly jsme jen malinko a to jen při rozjezdech.
Jediné, co trochu bránilo plynulé jízdě, bylo to, že jsme pořádně neznaly cestu.
V Úvalech mamka uviděla pána, který hrabal seno, a povídá mi:
" Otevři rychle okýnko a zeptej se, jak se dostaneme do Benešova, já jen přibrzdím."
( nechtěla opět poskakovat při rozjezdu).
Tak jsem stáhla okénko a už z dálky jsem volala na pána.
Jenže dřív než pán stačil odpovědět, tak se stalo něco nevídaného.
Mamka si spletla brzdu s plynem
a my kolem pána profrčely velkou rychlostí.
To nebyl však jediný zádrhel jízdy.
Přišly koleje na silnici.
Koleje v kopci a bez závor.
Mamka, jakmile je spatřila,tak věděla, že je zle.
Řekla, že jsou nepřehledné a že rozhodně nemůže zastavit v kopci, protože by se asi nerozjela
( neuměla to s ruční brzdou) a tak ještě na rovině mě vysadila a čekala až já dojdu ke kolejím, zjistím, zda něco nejede a ukážu, že může jet.
Já došla ke kolejím, ukázala a mamka mi ujela.
Projela kolem mě a rozhodně nemínila zastavit, neboť to bylo v kopci.
A tak mi nezbývalo nic jiného než jít pěšky.
Šla jsem hodně dlouho
a asi po kilometru cesty jsem mamku uviděla,
Stála ve veliké zatáčce, ale konečně na rovině.
I ona měla radost, že už mě vidí a můžeme pokračovat v jízdě.
Nebudu Vás napínat.
Do Benešova jsme dojely, zaparkovaly a došly ke kasárnám,
abychom se dozvěděly, že je Standa na vojenském cvičení na Doupově.
Bylo mi mamky líto.
Moc se těšila, že syna uvidí.
Bylo mi jí líto daleko víc než nárazníku, který jsme poté urvaly,
když jsme vyjížděly z místa, kde jsme předtím parkovaly.
Nárazník jsme narazily zpět a dojely docela klidně domů.
Mamka tehdy po 14 dnech opět odlétala a neměla možnost syna vidět.
----
Já jsem ráda, že můj syn na vojnu nemusel.
Mějte krásný večer..
Inka
takovýmto autem jsme kdysi cestovaly.
ŠKODA 130 L
