KDO SI POČKÁ..

však to znáte..

Ten se dočká..

a my se dočkali.

Opravdu chytrý telefon nelhal,

a i když to sluníčku trvalo o trochu déle,

tak kolem jedné hodiny

vylezlo 

a zůstalo s námi až do setmění..

Výhled byl nádherný.

Kotel se nám ukázal v plné kráse.

 A mně stačí jen zavzpomínat na své lyžařské začátky, 

ať se trošku zase pobavíte..

Můj manžel měl lyže na sobě poprvé asi ve 3 letech,

já po jednom lyžařském kurzu v 7. třídě,

který pro mě nebyl až příliš slavný

jsem byla dá se říci lyžemi nepolíbená..

Musím říct, že mi nikterak nechyběly.

Ke štěstí mi tehdy stačily naprosto jiné věci..

Říká se, že  láska hory přenáší,

mně nepřenesla, mě přímo vehnala do náruče sjezdových tratí,

které můj muž miloval.

Jakmile nastala zima, 

napadl sníh,

znamenalo to vyrazit na hory.

Dovedete si představit, jak mi bylo?

Já tehdy měla vybavení jak z doby krále Klacka 

- vázání "kandaháry"

a lyžáky? 

Jak jinak než na tkaničky..

Takhle jsem na hory vyrazit nemohla.

Dodnes vzpomínám,

jak moc jsem "kňučela", prosila, dělala na svého taťuldu oči,

aby pochopil, že jeho holčička si rozhodně nemůže udělat takovou ostudu 

a jet na hory s tímto nádobíčkem.

I zželelo se taťky své holčičky 

a jeli jsme koupit lyže, boty i hůlky.

Slíbila jsem tehdy asi i hory s horákama:o) a doly k tomu:o).

Dokonce jsem tehdy dostala i vínové , krásně vypasované lyžařské kalhoty.

Do té doby jsem měla na zimu jen kamaše:o).

Nic už mi nebránilo v tom,

odjet na hory 

a být na svahu hvězdou:o)!

(to jsem si naivně myslela!)

Svahy mi ale patřily, 

válela jsem se na nich tedy parádně.

Manželův křik:
" Do kolen, péruj, píchej! " 

mě provázel 

a já pérovala, píchala a padala a padala.

Nenáviděla jsem se,

a to hlavně v momentech,

kdy kolem mě jezdily děti asi ve věku naší Aničky.

Prosvištěly kolem mě 

a já místo abych šla do kolen, 

jsem se jen zakmitala vzad 

a buď ležela nebo objímala smrčky podél sjezdovky.

Nechtěla jsem to ale vzdát,

když to umí ti caparti,

tak proč ne já?

----

V noci jsem sjížděla i černé sjezdovky,

stále si opakovala

péruj, píchej, do kolen

a šlo to samo..

---

Skutečnost byla podstatně horší,

ale už druhý den jsem cítila,

že to už bude lepší..

--

Dokonce jsem si už troufla jít na vlek

/ do té doby jsem poctivě šlapala:o(,

byla jiná doba/

Tenkrát nešlo o vlek jako teď..

Tehdy se jednalo o "kotvu"

Musela jsem popadnout takový provaz, 

dát si prkýnko pod zadek 

a drát nahodit nahoru..

Ze začátku mi pomáhal manžel,

Ježiš to byla krása..

já vyjela ve stopě až nahoru 

a už nemusela šlapat..

Nahoře jsem měla pocit, že mi narostla křídla..

tiše jsem si pořád dokola opakovala

/do kolen, péruj, píchej.../

a já jela..

padala jsem minimálně,

dostalo se mi i pochvaly

/ tehdy mě moc miloval, tak pochval bylo víc než dost/

( taky možná tušil, že kdyby nechválil,

na hory by se asi moc nedostal:o)) )

Měla jsem velikou radost,

prostě mi to šlo!

Až do chvíle,

kdy jsem si myslela, že už umím všechno 

a můžu " machrovat" jako tehdy můj kluk.

Jela jsem nahoru na kotvě

a najednou jsem vypadla mimo stopu.

Viděla jsem jak se to samé několikrát stalo i Standovi,

a ten s ladností opět nahodil a skočil opět do stopy.

Tak jsem udělala to samé..

Nahodila jsem kotvu, ale..

než jsem stačila naskočit do stopy,

kotva dojela ke kolečku,

vykolejila a omlátila mě celou hlavu.

Vím, že jsem ji dostala pěkně pod oko..raději jsem to sjela 

a jela od začátku.

Vzdát to?

Nikdy!

Nebojte..už se to blíží ke konci..

I k mému:o)

Hned další jízdu,

jsem si šoupla kotvu pod zadek,

nevšimla si však, že  lano mám omotané kolem nohy,

nahodila drát 

a už jsem jela.

Jenže nohu mi to vyhodilo nahoru ,

rvalo ji to, 

já vláčela hlavou dolů,

řvala jsem 

a byla jsem tažena k tomu kolečku..

Naštěstí můj Staník,

byl jak jelen se zlatými parohy

/ no to přirovnání ho asi nenadchne:o))/,

ale spěchal mi tak rychle na pomoc,

že vlek stačil vypnout včas 

a mě tak zachránil.

Nedovedete si představit, 

jak já po tom víkendu vypadala.

Hned jak mě mamka ve dveřích uviděla,

zhrozila se:

" Panebože, on tě bije?"

Vysvětlila jsem jí, že je na mě moc hodný.

Uvěřila mi..

ovšem jen do chvíle než večer přišla za mnou  do koupelny, 

kde jsem si obhlížela rány.

Kolem nohy,

ale i v rozkroku jsem byla jedna velká podlitina.

nepočítaje ty malé modřiny po celých nohách,

od pádů den předtím..

Standu mi zakázala!

:o))..

Ale znáte to,

zakázané ovoce nejlíp chutná..

a já ho mám do teď..

Už na mně naštěstí 

"Do kolen, péruj, píchej"

nepraktikuje,

ale Áni mi je upřímně líto:o)!

Naštěstí to nevzdává!

Díky lásce k horám, jsme si nakonec koupili i naši chalupu:o)

----

Mějte krásný večer

a nezapomeňte

Hory lásku přináší! 

:o))

Vaše Inka

---

PS: Zpráva pro všechny, kterým nejdou psát komentáře..¨

je mi to moc líto, ale nevím co s tím. 

Už jsem to zkoušela předělat

a zmizely všechny..

Vím,ale o Vás:o)..

a i tak Vás mám ráda..

Ajko, Míšo a další:o))

mějte se príma!

děda udělal poslední úpravy a jde se na to:o)

hlavně jak křičí děda: Do kolen, do kolen...:o)

když občas ty lyže né a né jít od sebe:o)

Krakonoš nad námi dohlížel.

Anička byla v pohodě..děda nemůže na záda:o(..